Daň z nemovitosti 2024: Na co se připravit a jak ušetřit

Definice daně z nemovitosti

Daň z nemovitosti představuje pravidelnou každoroční platbu, kterou jsou zatíženy nemovité věci na území České republiky. Tato majetková daň je upravena zákonem č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o přímou daň, která se vztahuje na pozemky, stavby a jednotky. Daňová povinnost vzniká na základě vlastnictví nemovitého majetku a je hrazena bez ohledu na příjmy či finanční situaci poplatníka.

Základním principem daně z nemovitosti je zdanění nemovitého majetku, který je evidován v katastru nemovitostí. Daň se skládá ze dvou hlavních částí - daně z pozemků a daně ze staveb a jednotek. Každá z těchto částí má své specifické způsoby výpočtu a sazby, které se odvíjejí od různých faktorů, jako je například druh pozemku, způsob využití stavby nebo lokalita, ve které se nemovitost nachází.

Významným aspektem daně z nemovitosti je její přímá vazba na rozpočty obcí, v jejichž katastrálním území se zdaňovaná nemovitost nachází. Obce mají pravomoc ovlivňovat výši daně prostřednictvím místních koeficientů, které mohou stanovit obecně závaznou vyhláškou. Tato skutečnost umožňuje obcím částečně regulovat příjmy svých rozpočtů a zohledňovat místní podmínky při stanovení daňového zatížení.

Poplatníkem daně z nemovitosti je zpravidla vlastník nemovité věci. V některých specifických případech může být poplatníkem také nájemce nebo pachtýř, případně uživatel nemovitosti, pokud vlastník není znám. U pozemků ve vlastnictví České republiky může být poplatníkem organizační složka státu, státní příspěvková organizace nebo jiná státní organizace, která má právo hospodařit s majetkem státu.

Důležitým prvkem definice daně z nemovitosti je její periodicita a rozhodné datum. Daňová povinnost se váže k nemovitostem ve vlastnictví poplatníka k 1. lednu příslušného zdaňovacího období. Změny, které nastanou v průběhu roku, se projeví až v následujícím zdaňovacím období. Toto pravidlo poskytuje jasný časový rámec pro stanovení daňové povinnosti a zjednodušuje správu daně.

Zákon také definuje řadu osvobození od daně z nemovitosti, která se vztahují například na nemovitosti ve vlastnictví státu, krajů a obcí, pokud jsou využívány pro veřejně prospěšné účely. Osvobozeny mohou být také nemovitosti sloužící k náboženským účelům, vzdělávání nebo sociální péči. Tato osvobození reflektují společenský význam určitých typů nemovitostí a jejich využití pro veřejně prospěšné účely.

Pro správné stanovení daňové povinnosti je klíčové přesné určení předmětu daně a správné zatřídění nemovitosti do příslušné kategorie. To zahrnuje zohlednění způsobu využití nemovitosti, její velikosti, umístění a dalších relevantních charakteristik, které ovlivňují výši daňové povinnosti.

Předmět daně - pozemky a stavby

Daň z nemovitých věcí se vztahuje na dva základní typy nemovitostí - pozemky a stavby, přičemž každá z těchto kategorií má svá specifická pravidla a podmínky zdanění. V případě pozemků jsou předmětem daně především pozemky nacházející se na území České republiky, které jsou evidovány v katastru nemovitostí. Mezi tyto pozemky patří zejména zemědělská půda, jako jsou orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Dále sem spadají hospodářské lesy, rybníky s intenzivním chovem ryb a ostatní plochy včetně stavebních pozemků.

Je důležité zmínit, že některé pozemky jsou ze zdanění vyňaty. Jedná se například o pozemky zastavěné zdanitelnými stavbami v rozsahu půdorysu těchto staveb, lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení, nebo pozemky, které jsou vodní plochou s výjimkou rybníků sloužících k intenzivnímu chovu ryb. Specifickou kategorií jsou také pozemky určené pro obranu státu či pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbami sloužícími k veřejné dopravě.

Co se týče staveb, předmětem daně jsou zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které se nachází na území České republiky. Mezi zdanitelné stavby patří budovy, kterými se rozumí nadzemní stavby spojené se zemí pevným základem, které jsou prostorově soustředěné a navenek převážně uzavřené obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Dále sem patří inženýrské stavby uvedené v příloze zákona o dani z nemovitých věcí.

Zvláštní kategorií jsou zdanitelné jednotky, které zahrnují především bytové jednotky a nebytové prostory. U těchto jednotek je důležité rozlišovat, zda byly vymezeny podle občanského zákoníku nebo podle zákona o vlastnictví bytů. Toto rozlišení má vliv na způsob výpočtu daně, neboť se používají různé koeficienty.

V praxi je často složité určit, zda konkrétní nemovitost podléhá dani či nikoliv. Proto je vhodné konzultovat sporné případy s finančním úřadem nebo daňovým poradcem. Daňová povinnost vzniká k 1. lednu zdaňovacího období a váže se k nemovitostem, které poplatník vlastní k tomuto datu. Změny, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se projeví až v následujícím zdaňovacím období.

Specifickou problematikou je také určení předmětu daně u staveb, které jsou částečně dokončené nebo procházejí rekonstrukcí. V těchto případech platí, že předmětem daně jsou i rozestavěné stavby, pokud již bylo vydáno stavební povolení nebo bylo započato s jejich užíváním. U rekonstruovaných staveb zůstává daňová povinnost zachována, pokud stavba i nadále splňuje definici zdanitelné stavby podle zákona.

Poplatníci daně z nemovitosti

Poplatníkem daně z nemovitosti je primárně vlastník nemovité věci, který je zapsán v katastru nemovitostí. Tato osoba nese hlavní daňovou povinnost a je zodpovědná za včasné podání daňového přiznání a úhradu daně. V případě spoluvlastnictví nemovitosti jsou poplatníky všichni spoluvlastníci, kteří platí daň společně a nerozdílně, a to podle velikosti svých spoluvlastnických podílů. Každý spoluvlastník může podat daňové přiznání samostatně za svůj podíl nebo může být určen společný zástupce.

V některých specifických případech může být poplatníkem daně z nemovitosti také nájemce nebo pachtýř. Tato situace nastává zejména u pronajatých nebo propachtovaných pozemků, které jsou evidované v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem. Stejně tak se to týká pozemků spravovaných Státním pozemkovým úřadem České republiky nebo Správou státních hmotných rezerv.

Daňová povinnost vzniká automaticky ze zákona v okamžiku, kdy se osoba stane vlastníkem nemovité věci. Není tedy potřeba čekat na výzvu finančního úřadu. Poplatník je povinen podat daňové přiznání do konce ledna následujícího zdaňovacího období po roce, ve kterém nabyl vlastnické právo k nemovitosti. V následujících letech již daňové přiznání nepodává, pokud nedošlo k změnám rozhodným pro stanovení daně.

U právnických osob je situace obdobná, přičemž poplatníkem je organizace zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí. V případě státního majetku jsou poplatníky organizační složky státu, státní příspěvkové organizace nebo jiné státní organizace, které mají právo hospodařit s majetkem státu. U nemovitostí vložených do fondu jsou poplatníky tento fond a jeho správce.

Zvláštní postavení mají uživatelé nemovitých věcí v případech, kdy vlastník není znám. V takové situaci se stává poplatníkem daně skutečný uživatel nemovitosti. Podobně je tomu u nemovitostí ve vlastnictví České republiky, kde je poplatníkem organizační složka státu nebo právnická osoba, která má právo trvalého užívání nebo které se právo trvalého užívání změnilo na výpůjčku.

V případě změny vlastnictví během zdaňovacího období přechází daňová povinnost na nového vlastníka až následujícím zdaňovacím obdobím. Původní vlastník tedy hradí daň za celý kalendářní rok, ve kterém došlo ke změně vlastnictví. Toto pravidlo je důležité zejména při kupních a prodejních transakcích, kdy by měly smluvní strany zohlednit tuto skutečnost ve vzájemném finančním vypořádání.

Pro správné stanovení daňové povinnosti je klíčové, aby poplatník sledoval veškeré změny týkající se nemovitosti, jako jsou změny výměry, způsobu využití, nebo změny v územním plánu, které mohou ovlivnit výši daně. Tyto změny je nutné oznámit správci daně prostřednictvím dílčího nebo nového daňového přiznání.

Daň z nemovitosti je jako déšť - přichází pravidelně, ať chceme nebo ne, a je lepší s ní počítat předem než být pak nepříjemně překvapen

Radmila Horáková

Zákonné osvobození od daně

Zákon o dani z nemovitých věcí stanovuje několik případů, kdy jsou nemovitosti osvobozeny od daňové povinnosti. Toto osvobození se vztahuje především na nemovitosti ve vlastnictví státu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Obdobně jsou od daně osvobozeny také nemovitosti ve vlastnictví obcí a krajů, které se nacházejí v jejich územním obvodu.

Významnou kategorií osvobozeného majetku jsou pozemky a stavby sloužící školám a školským zařízením, které jsou zapsány ve školském rejstříku. Stejně tak jsou osvobozeny nemovitosti sloužící muzeím a galeriím, knihovnám, státním archivům, zdravotnickým zařízením, zařízením sociálních služeb a fundacím. Toto osvobození se vztahuje i na nemovitosti sloužící k vykonávání náboženských obřadů registrovaných církví a náboženských společností.

Zvláštní pozornost je věnována také nemovitostem sloužícím k ochraně životního prostředí. Od daně jsou osvobozeny pozemky zvláště chráněných území, národních parků a přírodních rezervací. Podobně jsou na tom i pozemky remízků, hájů, větrolamů a mezí na orné půdě, trvalých travních porostech, pozemky pásma hygienické ochrany vod I. stupně a pozemky ostatních ploch, které nelze žádným způsobem využívat.

V případě staveb zahrnuje osvobození také budovy ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, které slouží k vykonávání náboženských obřadů nebo k výkonu duchovní správy. Osvobozeny jsou rovněž stavby ve vlastnictví obecně prospěšných společností, spolků, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, mezinárodních odborových organizací a jejich pobočných organizací.

Důležitou součástí osvobození jsou také nemovitosti sloužící k provozu veřejné dopravy. Jedná se zejména o stavby drah a na dráze, letecké stavby a stavby vodních cest a přístavů. Osvobození se vztahuje i na pozemky určené pro veřejnou dopravu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti.

Zákon pamatuje i na specifické případy, jako jsou kulturní památky, které prošly stavební úpravou. V takovém případě může být stavba osvobozena od daně na dobu osmi let. Podobně jsou osvobozeny stavby, u nichž došlo ke změně systému vytápění z pevných paliv na obnovitelné zdroje energie, a to na dobu pěti let.

Pro uplatnění osvobození je ve většině případů nutné podat daňové přiznání a nárok na osvobození v něm uplatnit. Některá osvobození jsou poskytována automaticky, jiná musí poplatník aktivně nárokovat a doložit splnění podmínek pro osvobození. Je důležité si uvědomit, že osvobození se může vztahovat buď na celou nemovitost, nebo pouze na její část, podle způsobu jejího využití.

Termín podání daňového přiznání

Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí musí být podáno nejpozději do 31. ledna příslušného zdaňovacího období. Tento termín je závazný pro všechny poplatníky, kteří jsou povinni podat daňové přiznání. Je důležité si uvědomit, že zdaňovacím obdobím je kalendářní rok, přičemž rozhodující je stav k 1. lednu daného roku, ke kterému se daň vyměřuje. Pokud poplatník nabyl nemovitost například v průběhu roku 2023, musí podat daňové přiznání do konce ledna 2024.

Parametr	Hodnota
Sazba daně	2 Kč za 1 m² zastavěné plochy
Termín podání	Do 31. ledna zdaňovacího období
Splatnost daně do 5000 Kč	Do 31. května
Splatnost daně nad 5000 Kč	Ve dvou splátkách do 31. května a 30. listopadu
Správce daně	Finanční úřad

V případě, že již bylo daňové přiznání podáno v některém z předchozích let a nedošlo k žádným změnám rozhodným pro vyměření daně, není nutné podávat daňové přiznání znovu. Finanční úřad automaticky vyměří daň ve stejné výši jako v předchozím roce. Změny, které nastaly po 1. lednu daného zdaňovacího období, se projeví až v následujícím zdaňovacím období.

Povinnost podat nové daňové přiznání vzniká v případě, že došlo ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně. Mezi tyto změny patří zejména nabytí nebo prodej nemovitosti, změna výměry pozemku, změna způsobu využití stavby nebo jednotky, přístavba, nástavba či demolice části stavby. Také změna v osobě poplatníka, například při prodeji nebo darování nemovitosti, zakládá povinnost podat nové daňové přiznání.

Pro podání daňového přiznání lze využít několik způsobů. Tradičním způsobem je osobní podání na příslušném finančním úřadě nebo zaslání poštou. Stále více poplatníků však využívá možnosti elektronického podání prostřednictvím datové schránky nebo aplikace EPO na Daňovém portálu Finanční správy. Elektronické podání je povinné pro subjekty, které mají zpřístupněnou datovou schránku nebo mají zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem.

V případě, že poplatník nestihne podat daňové přiznání ve stanoveném termínu, může mu být vyměřena pokuta. Výše pokuty se odvíjí od délky prodlení a může činit až 5 % stanovené daně. Minimální pokuta činí 500 Kč. Je proto důležité věnovat termínu podání náležitou pozornost a případně požádat o prodloužení lhůty, pokud existují závažné důvody pro její nedodržení.

Pro správné vyměření daně je klíčové, aby poplatník uvedl v daňovém přiznání všechny relevantní údaje a připojil případné přílohy dokumentující změny v nemovitém majetku. Finanční úřad má právo údaje uvedené v daňovém přiznání prověřit a případně vyzvat poplatníka k jejich doplnění nebo opravě. V takovém případě stanoví přiměřenou lhůtu pro nápravu, obvykle 15 dnů.

Sazby daně a způsob výpočtu

Výpočet daně z nemovitých věcí se řídí několika klíčovými faktory, přičemž základní sazba daně se liší podle typu nemovitosti. U pozemků se daňová sazba stanovuje v procentech nebo v korunách za metr čtvereční, zatímco u staveb a jednotek je základní sazba určena v korunách za metr čtvereční zastavěné plochy. Pro obytné domy je stanovena základní sazba 2 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy, přičemž za každé další nadzemní podlaží se připočítává 0,75 Kč za metr čtvereční, pokud přesahuje dvě třetiny zastavěné plochy.

Konečná výše daně se vypočítá vynásobením základu daně příslušnou sazbou, která může být dále upravena místním koeficientem stanoveným obcí. Obce mají pravomoc stanovit místní koeficient ve výši 1,1 až 5, kterým se následně násobí vypočtená daň. Například v Praze se často používá zvýšený místní koeficient, což významně ovlivňuje konečnou daňovou povinnost vlastníků nemovitostí.

Pro stavby určené k podnikání platí odlišné sazby - u staveb pro zemědělskou prvovýrobu je základní sazba 2 Kč za metr čtvereční, pro průmysl, stavebnictví a ostatní podnikatelskou činnost 10 Kč za metr čtvereční. Zvláštní pozornost je třeba věnovat také rekreačním objektům, kde základní sazba činí 6 Kč za metr čtvereční a často se násobí vyšším koeficientem vzhledem k jejich umístění v atraktivních lokalitách.

U pozemků se sazba daně odvíjí od jejich druhu a způsobu využití. Orná půda, chmelnice, vinice, zahrady a ovocné sady podléhají sazbě 0,75 % z daňového základu, zatímco u trvalých travních porostů, hospodářských lesů a rybníků s intenzivním chovem ryb činí sazba 0,25 %. Stavební pozemky mají základní sazbu 2 Kč za metr čtvereční, která se následně násobí koeficientem podle velikosti obce.

Důležitým aspektem výpočtu je také zohlednění případných osvobození od daně. Některé nemovitosti mohou být od daně zcela nebo částečně osvobozeny, například nemovitosti ve vlastnictví státu, obce nebo kraje, případně nemovitosti sloužící veřejně prospěšným účelům. Pro uplatnění osvobození je však zpravidla nutné podat daňové přiznání a nárok na osvobození v něm výslovně uplatnit.

Při výpočtu daně je nutné zohlednit také případné změny v průběhu zdaňovacího období. Pokud dojde ke změně vlastnictví nemovitosti nebo změně okolností rozhodných pro stanovení daně, je poplatník povinen podat nové nebo dílčí daňové přiznání. Daň se vyměřuje na zdaňovací období odpovídající kalendářnímu roku a je splatná ve dvou stejných splátkách, pokud přesáhne částku 5000 Kč, jinak je splatná jednorázově do konce května příslušného zdaňovacího období.

Splatnost daně z nemovitosti

Daň z nemovitosti je jednou z pravidelných daňových povinností, kterou musí vlastníci nemovitostí každoročně plnit. Splatnost daně z nemovitosti je stanovena zákonem, přičemž u poplatníků provozujících zemědělskou výrobu a chov ryb je rozdělena do dvou stejných splátek, a to nejpozději do 31. srpna a do 30. listopadu zdaňovacího období. U ostatních poplatníků je daň splatná ve dvou stejných splátkách, nejpozději do 31. května a do 30. listopadu zdaňovacího období.

V případě, že roční daň z nemovitosti nepřesáhne částku 5000 Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31. května běžného zdaňovacího období. Ke stejnému datu lze daň z nemovitosti zaplatit najednou i při vyšší částce. Poplatník si tak může vybrat, zda využije možnosti rozdělit platbu do dvou splátek, nebo uhradí celou částku jednorázově.

Finanční úřad zasílá složenky k úhradě daně z nemovitosti zpravidla v průběhu dubna nebo začátkem května. Je však důležité si uvědomit, že neobdržení složenky není důvodem k nezaplacení daně nebo k pozdní úhradě. Poplatník je povinen zaplatit daň včas i v případě, že mu složenka nebyla doručena. Pro zjištění výše daňové povinnosti může kontaktovat příslušný finanční úřad nebo využít služeb daňového portálu.

Daň lze uhradit několika způsoby - bankovním převodem, poštovní poukázkou nebo v hotovosti na pokladně finančního úřadu. Při platbě je nezbytné správně uvést variabilní symbol, kterým je zpravidla rodné číslo fyzické osoby nebo identifikační číslo právnické osoby. Chybné uvedení platebních údajů může způsobit, že platba nebude správně přiřazena a poplatník se tak může dostat do prodlení.

V případě nezaplacení daně ve stanovené lhůtě vzniká poplatníkovi nedoplatek a správce daně může vyměřit úrok z prodlení. Tento úrok se počítá za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

Pokud poplatník předpokládá, že nebude schopen daň uhradit včas, může požádat správce daně o posečkání daně nebo rozložení její úhrady na splátky. Žádost musí být podána před uplynutím lhůty splatnosti a musí být řádně odůvodněna. Správce daně může žádosti vyhovět, pokud by neprodlená úhrada znamenala pro poplatníka vážnou újmu nebo byla z jiných důvodů nemožná.

Je také důležité zmínit, že v případě změny vlastnictví nemovitosti v průběhu zdaňovacího období se daňová povinnost nemění. Daň za celé zdaňovací období hradí poplatník, který byl vlastníkem nemovitosti k 1. lednu příslušného roku, a to i v případě, že nemovitost v průběhu roku prodal.

Místní koeficienty obcí

Místní koeficient je důležitým nástrojem, kterým obce mohou významně ovlivňovat výši daně z nemovitých věcí na svém území. Obce mají pravomoc stanovit místní koeficient ve výši 1,1; 1,2; 1,3; 1,4; 1,5; 2; 2,5; 3; 4 nebo 5, kterým se následně násobí daň poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek. Tento koeficient se nevztahuje na zemědělské pozemky, jako jsou orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty.

Zavedení nebo změna místního koeficientu musí být stanovena obecně závaznou vyhláškou, kterou vydává zastupitelstvo obce. Vyhláška musí nabýt účinnosti nejpozději 1. ledna následujícího zdaňovacího období. Obce často přistupují ke změně místního koeficientu jako k možnosti navýšení příjmů do obecního rozpočtu, přičemž tyto prostředky mohou být využity na rozvoj infrastruktury, údržbu veřejných prostranství nebo financování obecních služeb.

V praxi se ukazuje, že větší města častěji využívají vyšší místní koeficienty než menší obce. Je to dáno především tím, že ve větších městech je vyšší poptávka po nemovitostech a také vyšší kupní síla obyvatel. Například Praha má v některých svých částech stanovený místní koeficient až na hodnotě 5, což znamená, že se daň z nemovitých věcí násobí pětkrát. Naproti tomu menší obce často ponechávají základní koeficient 1, aby nezatěžovaly své obyvatele vyššími daňovými povinnostmi.

Zajímavým aspektem je také možnost obce stanovit různé místní koeficienty pro různé části obce. To umožňuje diferencovaný přístup k různým lokalitám podle jejich charakteru, atraktivity nebo míry poskytovaných služeb. Obce musí při stanovování místního koeficientu pečlivě zvažovat sociální dopady na své obyvatele, zejména na seniory a sociálně slabší skupiny obyvatel.

Místní koeficient představuje významný nástroj daňové politiky na místní úrovni, který může výrazně ovlivnit příjmy obce, ale také náklady na bydlení a podnikání v dané lokalitě. Jeho stanovení by mělo být výsledkem důkladné analýzy místních podmínek a potřeb, včetně zohlednění ekonomické situace obyvatel, rozvojových plánů obce a konkurenceschopnosti lokality v rámci regionu.

V posledních letech lze pozorovat trend postupného zvyšování místních koeficientů, zejména v příměstských oblastech větších měst a v turisticky atraktivních lokalitách. Tento trend je často reakcí na rostoucí náklady na údržbu a rozvoj obecní infrastruktury, ale také na spekulativní nákupy nemovitostí a jejich nevyužívání k trvalému bydlení. Obce tak prostřednictvím místního koeficientu mohou nepřímo regulovat realitní trh a podporovat využívání nemovitostí k trvalému bydlení.

Sankce při nedodržení daňových povinností

Nedodržení daňových povinností souvisejících s daní z nemovitých věcí může mít pro poplatníka závažné důsledky v podobě různých sankcí. Finanční správa má k dispozici několik nástrojů, kterými může postihnout poplatníky, kteří řádně neplní své povinnosti. Nejčastějším případem porušení je pozdní podání daňového přiznání nebo úplné nepodání daňového přiznání k dani z nemovitých věcí. V takovém případě může správce daně vyměřit pokutu, jejíž výše se odvíjí od délky prodlení a závažnosti porušení povinnosti.

Pokud poplatník nepodá daňové přiznání ani po výzvě správce daně, může mu být uložena pokuta až do výše 500 000 Kč. V případě pozdního podání se pokuta vypočítává jako procento z daně, přičemž minimální výše činí 500 Kč. Správce daně může také přistoupit k vyměření daně podle pomůcek, což znamená, že daň stanoví na základě vlastních podkladů a dostupných informací, což může vést k vyměření vyšší daně, než by odpovídalo skutečnosti.

Další významnou sankci představuje úrok z prodlení, který vzniká v případě pozdní úhrady daně. Úrok z prodlení se počítá jako repo sazba České národní banky zvýšená o 8 procentních bodů, a to za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti. Tento úrok může v dlouhodobém horizontu významně navýšit původní daňovou povinnost.

V případě zjištění zatajení nemovitého majetku nebo uvedení nepravdivých údajů v daňovém přiznání může správce daně doměřit daň a současně uložit penále ve výši 20 % z doměřené daně. Závažnější případy daňových úniků mohou být kvalifikovány jako trestný čin zkrácení daně, za který hrozí v nejzávažnějších případech až osm let odnětí svobody.

Správce daně má také pravomoc provádět daňové kontroly, během kterých může objevit nesrovnalosti v předchozích daňových přiznáních. V takovém případě může doměřit daň zpětně až za tři zdaňovací období. Při zjištění závažných pochybení může správce daně také zahájit exekuční řízení, v jehož rámci může přistoupit k zabavení majetku poplatníka nebo zřízení zástavního práva k jeho nemovitostem.

Pro předcházení sankcím je klíčové dodržovat všechny zákonné lhůty a povinnosti. Poplatníci by měli věnovat zvýšenou pozornost zejména termínu pro podání daňového přiznání, který je stanoven na 31. ledna zdaňovacího období, a termínům splatnosti daně. V případě nejasností je vhodné konzultovat situaci s finančním úřadem nebo daňovým poradcem, protože následné řešení problémů a placení sankcí může být mnohem nákladnější než prevence.

Změny vlastnictví a daňové povinnosti

Při převodu nebo přechodu vlastnických práv k nemovitosti dochází k významným změnám v daňových povinnostech, které je nutné důsledně sledovat a dodržovat. Daňová povinnost k dani z nemovitých věcí přechází na nového vlastníka k 1. lednu následujícího zdaňovacího období po roce, ve kterém došlo ke změně vlastnictví. To znamená, že původní vlastník je povinen uhradit daň z nemovitých věcí za celý kalendářní rok, i když nemovitost prodal například již v březnu daného roku.

Nový nabyvatel nemovitosti má povinnost podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí nejpozději do 31. ledna zdaňovacího období následujícího po roce, v němž se stal vlastníkem. Pokud nedošlo k žádným změnám okolností rozhodných pro vyměření daně, není nutné podávat daňové přiznání každý rok. Finanční úřad stanoví daň ve stejné výši jako v předchozím období.

V případě spoluvlastnictví nemovitosti mohou spoluvlastníci podat daňové přiznání buď samostatně za své podíly, nebo prostřednictvím společného zástupce. Při prodeji nebo darování části nemovitosti je nutné tuto skutečnost zohlednit v daňovém přiznání a upravit výši daňové povinnosti odpovídajícím způsobem.

Změna vlastnictví nemovitosti může mít také dopad na další daňové povinnosti. Při úplatném převodu nemovitosti vzniká prodávajícímu povinnost zahrnout příjem z prodeje do svého daňového přiznání k dani z příjmů, pokud nejsou splněny podmínky pro osvobození. Kupující musí při nabytí nemovitosti počítat s povinností uhradit daň z nabytí nemovitých věcí, která činí 4 % z nabývací hodnoty.

Při dědictví nemovitosti přechází daňová povinnost na dědice dnem smrti zůstavitele. Dědic je povinen podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo skončeno dědické řízení. V případě darování nemovitosti je obdarovaný povinen podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí ve standardní lhůtě do 31. ledna následujícího zdaňovacího období.

Vlastníci nemovitostí by měli věnovat pozornost také místním koeficientům, které mohou obce stanovit obecně závaznou vyhláškou. Tyto koeficienty mohou významně ovlivnit výslednou výši daně z nemovitých věcí. Změna místního koeficientu může vést k podstatné změně daňové povinnosti, i když nedošlo ke změně vlastnictví nemovitosti.

V případě změny využití nemovitosti, například přestavby rodinného domu na komerční objekt, je vlastník povinen tuto změnu oznámit správci daně prostřednictvím dílčího daňového přiznání. Toto přiznání se podává do konce ledna následujícího zdaňovacího období po roce, ve kterém ke změně došlo. Nepodání daňového přiznání nebo jeho opožděné podání může vést k uložení sankce ze strany správce daně.